Ďábel v umění

Již řadu let se čas od času setkávám s názorem, že metalová hudba je dílo satana a kdo ji poslouchá, jistě brzy propadne peklu nebo alespoň spáchá sebevraždu. Naposledy jsem si o škodlivém vlivu tvrdé muziky, podprahovém vnímání a rafinovaných praktikách satanistů přečetl v časopise Milujte se. Nějak mi do kontextu nepasoval pojem diskotéky, který je zpravidla spojován s poněkud odlišným stylem muziky, ale to pominu. Za super nejhoršího satanáše byl označen King Diamond.

Předně. Sám hraji black metal a King Diamond je můj nejoblíbenější autor a zpěvák. Nemohu se pochopitelně ztotožnit z jeho satanistickým vyznáním, které velmi rád veřejně proklamuje. Podobně jako se nemohu ani v nejmenším ztotožnit se způsobem života Woody Allena, který je mým nejoblíbenějším režisérem a s názory spousty dalších lidí, kterých si jinak cením. Mimochodem oblíbeným hudebním skladatelem Benedikta VI. je W.A. Mozart, jeden z největších zvrhlíků své doby.

King Diamond
Je podle mého nejlepší autor a interpret hudebního horroru. Vůbec se nedivím, že někoho při poslechu jeho hudby zamrazí a pokud dotyčný rozumí textu, je po poslechu jeho muziky určitá míra strachu ze tmy takřka povinností :-). Divné, že před filmovými a knižními horrory, kde se to satany a černou magií jenom hemží, jsem prozatím žádné varování nezaznamenal.
V příbězích, které píše King Diamond je zlo většinou silnější a každý, kdo se s ním bratříčkuje, nebo mu vzdoruje, končí ošklivým koncem. King Diamond tedy vyvolává v lidech hrůzu a ne sympatie k satanovi. Mnohem zákeřnější jsou, podle mého názoru, filmy a hudba zobrazující ďábla způsobem, který oku lahodí.

Stanovisko církve
Zatím jsem nikde nečetl ani neslyšel, že by některý z papežů označil nějaký typ hudby za vyloženě neslučitelný s křesťanstvím. Naproti tomu jsem četl varování Bendikta XVI před knihou Harry Potter , které všihni "normální" katolíci s klidem ignorují.


Jak se ďábel zjevuje
Především na sebe zpravidla bere jiné podoby. Hodlá lidi zmást a proto mu nejsou cizí slova o míru, může okatě nabádat k lásce, modlitbě a porozumění. V kultuře považuji za velmi riskantní dobře udělané filmy nebo muziku, které zbožšťují například přátelství, mír nebo lásku (sex), popřípadě překrucují morální hodnoty. Právě takto pracuje podvědomí - člověk bezděky přebírá modely chování od postav, které jsou mu nějakým způsobem sympatické.

Text písně Imagine od Lennona je typickou ukázkou bezbožné, na první pohled líbivé a nevinné a o to více nebezpečné kultury. Lennon se se svojí konkubínou Yoko věnoval také natáčení erotických filmů, které jsou však s úctou označovány za umění a dokonce ani z YouTube, kde jsou jinak nahotiny velmi hákliví a bez milosti je blokují, je možné ukázky z jejich skopičin nalézt.
Nikdo nevaruje před "poselstvím" všelijakých Růžových zahrad a VKV, které ukazují šťastné rodiny složené z rozvedených párů a z každého, kdo zavání morálkou okamžitě zaškatulkují do kategorie "hlupák" nebo "despota".
Nikomu nevadí naprosto zvrácená morálka filmů jako Butch Cassidy and the Sundance Kid , ukazujícího promiskuitní vrahy jako párek báječných chlapíků. Mimochodem, nikdo si snad na základě zhlédnutí tohoto filmu nemyslí, že Paul Newman nebo Robert Redford jsou kriminálníci a chtějí na cestu zločinu přivézt i diváky.
Těžko by totiž napadlo herce, který hraje čerta či sebevraha obviňovat ze satanizmu nebo nabádání k sebevraždě. Úplně stejně je tomu v hudbě. Je to hra. Hudebníci nosí kostýmy a hrají si na pódiu na někoho jiného než kým jsou. Je jistě špatné, že to někteří lidé nechápou a berou si z nich příklad, ale obávám se, že ti by ke správnému příkladu stejně těžko kdy sáhli.

Nepopírám, že satanistické klišé je tvrdým kapelám vlastní. Je to jistě zejména proto, že například písně o pěstování fialek by s tvrdými rify šly jen špatně dohromady. V drtivé většině případů se jedná pouze o prázdná gesta a slova. Pánové, jako například King DIamond se rádi nechávají slyšet, že spávají v rakvi a denně obcují s mocnostmi temna, které jim dávají všechno, co se jim zamane, čas od času se ale objevují zprávy o jejich civilním životě, ve kterém platí nájem, potýkají se se zdravotními problémy, mají své rodiny a jezdí na dovolenou k moři. Kromě toho, existují i "tvrdí" hudebníci, jejichž tvorba má k satanizmu daleko

Neobhajuji zde satanizmus v hudbě ani v jiném umění. Pouze varuji před zjednodušováním typu "Kdo poslouchá metal, bude satanista a kdo ho neposlouchá, může být v klidu. Právě v tom "klidu" totiž satan číhá. Mnoho křesťanů se mě ptá, jak "můžu hrát metal, když to je satanistické", ale klidně vesele si prozpěvuje a skotačí v rytmu zcela amorálních popíků.