pátek 25. července 2008

Jiný kraj, jiný mrav

Jeden můj známý měl to štěstí, že byl na nějakou dobu vyslán svým zaměstnavatelem do Číny. Na svých občasných návštěvách domoviny pak dával k dobru zajímavé, mnohdy úsměvné, mnohdy trochu děsivé historky z čínského života.

Tak kupříkladu: V Číně není zvykem setrvávat na oslavách (narozenin, promocí a podobně) dlouho do noci. Hosté přijdou, pozdraví se, nají se, něco málo vypijí a jdou domů. Celá akce zpravidla netrvá déle než dvě až čtyři hodiny. Na jednom z takových posezení pobídl můj známý jednoho ze svých čínských přátel, aby si přihnul ještě trochu. To Číňan odmítl s argumentem, že další konzumace alkoholu by mohla způsobit zčervenání jeho obličeje. "No a co? Já když piji, mám obličej zarudlý vždycky. Každý, kdo se více napije, zrudne." To byla slova mého známého, podle něj natolik moudrá a pro Číňana objevná, že Číňan nenašel sílu na ně odpovědět.

Zkusme se na celou příhodu podívat očima Číňana a přitom posunout jeho pohled do prostředí naší kultury: Představme si, že pro Číňana je zarudnutí obličeje zhruba stejnou ostudou, jako u nás pozvracení se (znám lidi, kterým ani pozvracení se u stolu nepřipadá nijak závažným prohřeškem proti bontonu). Číňan možná považoval za dost nechutné vůbec mluvit o něčem takovém, jako je alkoholem zrudlý obličej, ale překonal se, protože hovořil s evropanem, který má hranice vkusu evidentně položeny na jiných místech. V takovém případě jej odpověď, kterou obdržel musela, mírně řečeno, zaskočit. Mohl se cítit zhruba podobně, jako by u nás někdo při běžné konverzaci na pracovním večírku poznamenal, že se velmi často opije do němoty a považuje za zcela normální, když lidé na oslavách zvrací. Na podobný výrok by většina slušných lidí u nás asi také jen stěží hledala odpověď.

Nabízí se (moje vlastní ;-) rčení, že: "Nemít slov není totéž, jako nemít argumenty."

Napadá mě, jak bychom asi reagovali, kdyby se po Praze promenádoval zájezd nějakého afrického kmene složený z nahých mužů a žen. Dost možná by se dostali do problémů se zákonem, ale každopádně by se jim všichni posmívali a hrdě je označovali za divochy. Ovšem podobně "elegantně" asi vypadají polonahé evropské turistky, kterým mnohdy doslova leze holý zadek z kalhot na dovolené v muslimských zemích. Z pohledu muslimů možná mezi oblečením evropských dam a afrických divošek neexistuje rozdíl.



Každá kultura má svá pro a proti a různost kultur může být pro rozumné lidi zdrojem poučení. - Každý člověk, který je dlouho sám nakonec zblázní. Moje teorie je taková, že každý je svým způsobem vyšinutý, ale kontakt s ostatními mu dává zpětnou vazbu a možnost upravovat svoje chování a myšlení v souladu s "průměrem". Pokud tento kontakt ztratí (nebo jej z nějakého důvodu odmítá), jeho vyšinutí se prohlubuje až za hranice duševního zdraví. Možná to podobně funguje i s kulturami.