Jeden můj známý měl to štěstí, že byl na nějakou dobu vyslán svým zaměstnavatelem do Číny. Na svých občasných návštěvách domoviny pak dával k dobru zajímavé, mnohdy úsměvné, mnohdy trochu děsivé historky z čínského života.
Tak kupříkladu: V Číně není zvykem setrvávat na oslavách (narozenin, promocí a podobně) dlouho do noci. Hosté přijdou, pozdraví se, nají se, něco málo vypijí a jdou domů. Celá akce zpravidla netrvá déle než dvě až čtyři hodiny. Na jednom z takových posezení pobídl můj známý jednoho ze svých čínských přátel, aby si přihnul ještě trochu. To Číňan odmítl s argumentem, že další konzumace alkoholu by mohla způsobit zčervenání jeho obličeje. "No a co? Já když piji, mám obličej zarudlý vždycky. Každý, kdo se více napije, zrudne." To byla slova mého známého, podle něj natolik moudrá a pro Číňana objevná, že Číňan nenašel sílu na ně odpovědět.
Zkusme se na celou příhodu podívat očima Číňana a přitom posunout jeho pohled do prostředí naší kultury: Představme si, že pro Číňana je zarudnutí obličeje zhruba stejnou ostudou, jako u nás pozvracení se (znám lidi, kterým ani pozvracení se u stolu nepřipadá nijak závažným prohřeškem proti bontonu). Číňan možná považoval za dost nechutné vůbec mluvit o něčem takovém, jako je alkoholem zrudlý obličej, ale překonal se, protože hovořil s evropanem, který má hranice vkusu evidentně položeny na jiných místech. V takovém případě jej odpověď, kterou obdržel musela, mírně řečeno, zaskočit. Mohl se cítit zhruba podobně, jako by u nás někdo při běžné konverzaci na pracovním večírku poznamenal, že se velmi často opije do němoty a považuje za zcela normální, když lidé na oslavách zvrací. Na podobný výrok by většina slušných lidí u nás asi také jen stěží hledala odpověď.
Nabízí se (moje vlastní ;-) rčení, že: "Nemít slov není totéž, jako nemít argumenty."
Napadá mě, jak bychom asi reagovali, kdyby se po Praze promenádoval zájezd nějakého afrického kmene složený z nahých mužů a žen. Dost možná by se dostali do problémů se zákonem, ale každopádně by se jim všichni posmívali a hrdě je označovali za divochy. Ovšem podobně "elegantně" asi vypadají polonahé evropské turistky, kterým mnohdy doslova leze holý zadek z kalhot na dovolené v muslimských zemích. Z pohledu muslimů možná mezi oblečením evropských dam a afrických divošek neexistuje rozdíl.
Každá kultura má svá pro a proti a různost kultur může být pro rozumné lidi zdrojem poučení. - Každý člověk, který je dlouho sám nakonec zblázní. Moje teorie je taková, že každý je svým způsobem vyšinutý, ale kontakt s ostatními mu dává zpětnou vazbu a možnost upravovat svoje chování a myšlení v souladu s "průměrem". Pokud tento kontakt ztratí (nebo jej z nějakého důvodu odmítá), jeho vyšinutí se prohlubuje až za hranice duševního zdraví. Možná to podobně funguje i s kulturami.