Od desíti k pěti

Dnes jsem se dočetl, že Švýcarská vláda pochybuje o trestnosti incestu. Již před časem jsem slyšel, že podobné snahy existují i v USA. Je skutečně na pováženou, že lze o takových odpornostech vůbec veřejně vést diskuzi a zůstat přitom na svobodě jako ostatní "slušní lidé". Příznivci většinou argumentují tím, že nikomu není nic do toho, co dělají dospělí u nich doma a že incest vlastně fakticky nikomu neškodí.

Když jsem v debatách o homosexuálech před několika lety předpovídal, že po legalizaci homosexuality se dočkáme také legalizace dalších úchylek, byl jsem považován za demagoga. Nyní musím konstatovat (nikoliv s potěšením), že jsem měl pravdu a dále, že je už velmi těžké najít něco, co by lidé nebyli ochotni okamžitě odsouhlasit jako neškodnou libůstku.

Ani bych se nedivil, kdybychom se v dohledné době dočkali i legalizace kanibalizmu (se kterým se koneckonců ve "vyšších kruzích" zbohatlíků již nyní experimentuje). Věřím, že argument o neškodnosti uvaření guláše z člověka by mohl obstát.

Evropská společnost, tak hrdá na své kulturní dědictví se utápí v bizarních sexuálních úchylkách a tleská svému rozpadu. Není první a asi ani poslední civilizací na světě, která zdánlivě stojící na vrcholu, stojí na prahu svého neslavného konce.

Naproti tomu od nepaměti existuje na zemi například židovský národ, který, navzdory trvalé snaze okolí o jeho vyhlazení, přečkal snad všechny dosud známé civilizace. To, co dělá lidi lidmí a národ národem je totiž víra v Boha a morálka; ne rádoby intelektuální žvásty o svrchované svobodě případně doplněné ještě o rovnost a bratrství. Tam, kde  chybí Bůh, stávají se z lidí zvířata a civilizace končí zpravidla hanebně poražena jinou, podstatně méně "vyspělou".

Vlci v rouše beránčím

V průběhu vánočních svátků jsem v televizi několikrát zachytil srdceryvnou reklamu UNICEF, ve které tato organizace sděluje  děsivé počty dětí umírajících  na AIDS a prosí o finanční pomoc atd... Málem bych jim uvěřil a cítil se provinile, kdybych nevěděl o tom, že UNICEF přímo usiluje o to, aby každý HIV pozitivní člověk mohl beztrestně vědomě nakazit ostatní http://prolife.cz/?a=4&id=1365.

Mám důvod se domnívat, že tyto zdánlivě protichůdné aktivity "dobročinné" organizace nejsou ničím jiným jiným, než dobře promyšlenou podnikatelskou aktivitou. Čím více nemocných dětí, tím více špatného svědomí u potenciálních dárců, tím více tklivých reklam, tím více příspěvků, tím měně kontroly nad finančními toky a tím více peněz do vlastní kapsy. A čím více "práv" HIV pozitivních, včetně práva na tajení svojí diagnozy a práva na vědomé šíření nemoci, tím více nemocných dětí.

UNICEF nemá zájem na tom, aby utrpení ve světě zmizelo. Pro organizaci, která se živí tím, že organizuje humanitární pomoc je životně důležité, aby trpících na světě neubývalo nýbrž přibývalo.

Existuje mnoho organizací, které si hrdě říkají neziskové a mohou tak vyvolávat dojem nezištné pomoci. Pojem nezisková organizace je však pouze terminus technicus pro "obecně prospěšnou" organizaci a nevypovídá nic o platech jejích zaměstnanců. Ti pracují za plat a nikoliv zadarmo a rozhodně tedy mají ze svého dobrokonání zisk.

Pomáhat slabším je pochopitelně správné a nutné. Je však potřeba pomoc směrovat zodpovědně a tak aby výsledný efekt byl pokud možno pozitivní (nikoli HIV pozitivní, jak si to přeje UNICEF ;-). Nestačí poslat SMS na první číslo z reklamy nebo hodit dvacku do první kasičky "na charitu" a myslet si, že naše povinnosti k chudým jsou tím vyřešeny.

Vaničku i s dítětem?

Na Radio Vaticana jsem se dočetl o tom, že v Pákistánu byla k trestu smrti za rouhání odsouzena v podstatě nevinná žena ( http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13672 ). Podle toho, co píšou, jde pravděpodobně o zcela nepřiměřený trest, nehledě k tomu, že trest smrti bych se neodvážil považovat za přiměřený za žádných okolností. Proto jsem se také připojil se svojí trochou do mlýna, splnil svoji křesťanskou povinnost a poslal e-mail s prosbou o zmírnění rozsudku do kanceláře prezidenta Pákistánu, jak v článku na Radio Vaticana doporučují.

Trochu mě mrzí, že Radio Vaticana poněkud mlží slovy "... islám neklade rovnítko mezi Mohameda a Boha, a že tedy ve vztahu k údajnému prorokovi nemůže být řeč o žádném rouhání...". Ve skutečnosti lze za rouhání považovat i urážku svatého proroka, podle zákona v Turecku je rouháním dokonce i urážka "obyčejného" věřícího.


Další věc, která se mi nechce moc líbit, je jasně patrná snaha využít této jedné nešťastné kauzy (a možná několika dalších) k útoku na zákon o rouhání samotný. ( http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13685 ) Moc nechápu, proč je potřeba s rozsudkem hned rušit i zákon. Nedomnívám se, že je správné, aby urážení Boha (jakkoliv pojmenovaného), náboženství nebo věřících, bylo beztrestné.

Doporučuji přečíst stručný článeček o rouhání na  http://cs.wikipedia.org/wiki/Rouh%C3%A1n%C3%AD . Mimo jiné jsem se tam dočetl, že "Do nástupu osvícenství patřilo rouhání k nejpřísněji trestaným zločinům", což dobře koresponduje s mým dávno získaným dojmem, že úpadek evropské kultury začal právě s nástupem osvícenství.

Nikoliv krátký proces

V poslední době jsem zachytil kauzu o paní z Íránu, která má být popravena kvůli "smilstvu". Podobné zprávy pochopitelně rozdmychávají rozohněné výlevy odpůrců náboženství (tím se míní především římskokatolické a muslimské), kteří se většinou velmi brzy rozpomínají na svoje hluboké znalosti církevních dějin, které nabyli ponejvíce z filmu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. 

Přečetl jsem si o té ubohé paní z Íránu něco víc ( http://www.newsru.com/world/13aug2010/ashtiani.html ) a celá záležitost nebude tak jednoduchá, jak se zdá. Zaprvé, táhla to před a po smrti svého muže hnedle s několika pány, zadruhé se přiznala, že se podílela na vraždě svého manžela. Přiznání pochopitelně později odvolala (ústy svého advokáta). Zpravodajské servery a pořady nás zřejmě takovými zbytečnostmi nechtějí zatěžovat a tak ponechají jenom  poněkud biblicky a ateistům směšně znějící smilstvo. Popřípadě ještě zmíní údajné a nejisté bičování za fotku v novinách bez šátku.

Ať je to jak chce, od země jako je Írán takové, jak nám ji novináři vytrvale vykreslují bych nečekal, že se budou s jednou vražedkyní "párat" čtyři roky, budou tolerovat protesty a obviňování z manipulace a mučení. Tak trochu se potvrzuje, že Írán není tak špatné místo pro život, jak se stále tvrdí. Ovšem je potřeba dodržovat určitá pravidla. Například nezahýbat a nevraždit.

Kde se berou?

Nevím, zda jsem sám, kdo má podobný problém, nebo je nás víc. Scénář je celkem prostý: V práci dostanu výplatní list, zajdu do bankomatu, vyberu tolik peněz, aby mi vystačily na příští měsíc a těším se, že si za ně koupím spoustu užitečných věcí.

Není to však tak jednoduché. Bankomat na mě vyplivne bankovky v hodnotě 1000, 2000 a 5000kč, zadáním nezaokrouhlené částky jej mohu přinutit, aby vydal pár dvoustovek. Pokud dvoustovku nabídnu řidiči autobusu za lístek, který stojí 42, vyslechnu si jeho zoufalé nářky nad nedostatkem drobných; jednou mě dokonce řidič obvinil z toho, že mu velké bankovky dávám schválně, abych ho vytočil (jednalo se o 100kč). Stejný "kartáč" běžně dostávám v obchodech s potravinami. Jedna zoufalá paní prodavačka mi, poté, co jsem jí na úhradu sváči za 54 podával "kilo" řekla, že má takové zákazníky, jako jsem já, nejradši, ale z tónu, jakým větu pronesla a z jejích dalších připomínek o drobných jsem nabyl dojmu či spíše přesvědčení, že to myslela ironicky... Každopádně bankovky s nominální hodnotou vyšší než 500kč jsou při nákupu běžných každodenně potřebných drobností, jako je sýr, rohlík, lístek na tramvaj nebo noviny, prakticky nepoužitelné.

Ostentativní, zuřivé hledání drobných a prudké vrtění hlavou, doplněné o zoufalé povzdechování je odnepaměti běžnou praxí číšníků a servírek, kteří se takto při placení dožadují zaokrouhlení částky směrem nahoru, pokud je host nevychovaný a sám přiměřeně vysoké spropitné nenabídne.
Řidiče, trafikanty a prodavačky z ničeho podobného nepodezřívám. Vlastně je úplně chápu a věřím, že pokud většina lidí postupuje jako já, tj. vybere peníze z bankomatu a jde nakupovat, moc drobných se v pokladnách nenasbírá. Vlastně se trochu divím, že tam jsou vůbec nějaké a zajímalo by mě, kdo je tam dává, protože ode mě v oběhu žádné platidlo s hodnotou menší než 200kč rozhodně není.

Chtě nechtě musím tedy občas navštívit některý ze supermarketů, s obratem v řádech milionů denně. Většinou tam koupím, co nechci a ujede mi kvůli tomu autobus, ale z mých bankovek mi tam zpravidla bez řečí vydají. Musím si ale dát pozor, abych se nezapomněl a nezaplatil kartou.

Výuka jak cyp

...aneb "Řekni kdy a jak jsi onanoval, jinak dostaneš pětku".

Hnutí pro život mě (stejně jako mnoho dalších) prostřednictvím e-mailu nedávno upozornilo, že Ministerstvo školství oficiálně potvrdilo, že za odmítání účasti dětí na výuce sexuální výchovy hrozí rodičům tresty.
To mě trochu pobouřilo, protože sexuální výuku považuji za pitomost a jsem přesvědčen o tom, že nikdy nepovede ke snížení výskytu sexuálně přenosných chorob ani k jinému zkvalitnění života. Viz Afrika, kde se investice do kondomů a "výchovy" zcela míjejí účinkem.

Vyhledal jsem tedy okamžitě stránky s peticí proti zavedení http://nesexuveskole.cz/, a jen tak pro zajímavost, abych věděl, co takový "sex ve škole" vlastně obnáší, jsem se podíval do sexce "Výňatky". To, co jsem se zde dočetl by mě asi rozesmálo ve filmu Woody Allena, ovšem skutečnost, že se patrně nejedná o vtip mě trochu děsí. Jen malý příklad:

„V úvodu hodiny vytvoříme pozitivní atmosféru, když si s žáky zahrajeme motivační hru. ...Vymění si místa všichni, kteří se už někdy zamilovali, ...líbali, ...měly menstruaci, ...onanovali, ...viděli porno, ...kteří si myslí, že poprvé určitě použijí kondom, ...kteří se opili, ...kterým roste ochlupení.“

Podobně "pozitivní" atmosféra občas samovolně vzniká, pokud se toho někde více vypije, většina lidí se pak ráno velmi stydí za svoje výroky a ostatní  jim je taktně nepřipomínají.

Kdekdo má strach, zda Google neporušuje lidské soukromí tím, když někoho při vytváření map vyfotí na chodníku. Tady se vytváří "pozitivní atmosféra" tím, že se děti podělí o své nejintimnější zážitky. Doteď jsem měl za to, že slovo "intimní" označuje věci, se kterými se takříkajíc nechodí na trh.

Sledování porna, pití alkoholu a další ... to jsou věci, za které by se měly děti stydět. Tady je jim během výuky systematicky podsouváno, že se stydět vlastně vůbec není za co a naopak, ten kdo bude mít na svém kontě nejvíce neřestí, bude patrně největší "King".

Za našich časů byla sexuálním otázkám věnována (všemi pochopitelně dokonale prostudovaná ;-) strana 78 v přírodopise pro 7. třídu. A myslím, že nikdo z nás v dospělosti nedostatkem informací netrpí.

Jinak, předpokládám, že, stejně jako jinde ve světě, tohle je teprve začátek. Následovat bude výuka o všech možných sexuálních praktikách. Pro život je určitě naprosto nezbytné zvládnout například anální sex "s různými objekty"... viz

http://www.newsrealblog.com/2010/07/14/progress-schools-teaching-your-10-year-old-child-about-anal-sex/
http://www.newsrealblog.com/2010/07/13/helena-schools-will-debate-the-lefts-favorite-agendateaching-sex-to-5-year-olds/


V.K.

Vyrovnaná optika

Je známým faktem, že různí lidé vidí stejné věci různě. Co někomu připadá jako skromná svačinka je pro někoho hedonistickou hostinou. Co jeden vidí jako almužnu, vidí druhý jako majlant...
Dnes jsem narazil na Internetové stránky muslimů v ČR. jedná se o poměrně kvalitní WEB,  který potvrdil moje tušení, že muslim nerovná se snědý vousáč s pichlavým pohledem a dynamitem u pasu.
Celý WEB působí velmi dobře a zcela obstojí ve srovnání s druhým "náboženským" WEBem, který sleduji http://www.radiovaticana.cz. Pozoruhodná je shoda ve stylu zpravodajství obou serverů. U obou je cítit určitá "umírněná" útočnost a u obou je možné vysledovat, navzdory proklamaci touhy po porozumění, určitou zaujatost ve výběru zpráv. A tak, zatímco čtenáři "vaticany" mohou nabýt dojmu, že cílem všech násilnických útoků světa, nebo přinejmenším jejich většiny jsou zásadně křesťané, na "islamu" se zdá, jakoby nejpronásledovanějšími věřícími světa byli právě muslimové. Přístup je pochopitelný. O útocích na křesťany nebo muslimy se v hlavních zpravodajských relacích většinou nedoslechneme. A pochopitelně, každý "fandí" hlavně těm svým.
Mnohdy, nebo možná vždycky, je užitečné podívat se na svět kolem sebe také očima někoho jiného. A k tomu mohou dobře posloužit právě WEBy jako je třeba islamcz.cz